(Polana, Slovensko / 4. července 2021) … Po příjezdu do zapadlé vesničky v pohoří Polana nás čekalo přivítaní od manželů Kantorových. Manželský pár ve věku asi šedesát let nás srdečně pozval ke stolu k ochutnávce vlastních ovčích výrobků. Po seznámení jsme odjeli na salaš, která se nacházela asi dva kilometry nad vesnicí. Na salaši nás přivítali dva pastevečtí psi. Fena uvázána za bačovu maringotku a pes Hugo, sympaťák potulující se na volno. Byli zde ještě tři ovčáčtí psi, se kterými jsme se během návštěvy seznámili blíž. Na salaši byli tři bačovi pomocníci, tzv. valaši (takhle je označoval majitel, který byl zároveň bača. My bychom je nazvaly spíše pastevci). Dva muži a jedna žena. Muži přes den pásli stádo, střídali se obden, a dvakrát denně dojili. Žena pomáhala při dojení, vařila a nosila sůl.
Byl čas dojení, asi čtyři hodiny odpoledne. Pastevec a psi nahnali ovce do dojného košáru a ovečky poslušně jedna za druhou přicházely k dojení. Bača se spokojeně usmíval. Nadojil dvakrát více než valaši. Poté ovce pokračovaly ve volné pastvě téměř do setmění, kdy byly zahnány do nočního košáru. Během noci byl na volno puštěn jen pastevecký pes Hugo. Ale bača měl jasno. Své stádo si uhlídá jedině sám. Vlci jsou inteligentní a přelstí i psy.
O výrobu sýrů na salaši se staral výlučně bača. Byl to ryzí rituál. Hned po příchodu do salaše provoněné kouřem a historií jsme si připadali jako v chrámu. Usadili jsme se na lavici jako v kostele a v tichosti naslouchali příběhu, který vyprávěla sama salaš. Bača nás přizval k rituálu výroby sýru a rozhovor s ním a jeho ženou nenuceně plynul. Pohostinnost jim nebyla cizí. Na stole sýry, žinčica a borovička. Bača Ivan Kantor vyprávěl příběhy a mnohé se dalo vyčíst z jeho hlubokých očí. U stolu před salaší se vystřídalo několik příjemných návštěv.
Ráno jsme vstali na dojení ještě před východem slunce. Po společné kávě jsme se odebrali do vesnice, kde žila bačova žena Jana. Bača byl stále u svého stáda. Ve dne v noci. Jana nám přichystala vydatnou snídani. Bača už musel opět pracovat. Upřímní, pokorní, moudří, stateční. Lidé z hor, ovčáci, pastevci, kteří se jen tak nenechají zlomit a zastrašit.
BIO FARMA KANTOROVI
Datum výjezdu: 4. července 2021
Chovatel: manželé Kantorovi
Plemeno ovcí: valašky, cigája, lacaun
Užitek stáda: mléko, sýry, maso
Typ pastvy: volná, v ohradách
Zimování: v ovčíně (maštali) v Povrazníku
NOCOVIŠTĚ
Velikost: cca 18×18 metrů
Charakter nocoviště: košár
Čištění košáru: ne, stěhuje se po 2-3 dnech, při špatném počasí i častěji
Materiál, ze kterého jsou nocoviště postavená: železné lísy
Hlídání nocoviště: psi, pastevci
PASTEVEČTÍ PSI
Dva čuvači. Chovatel měl i kavkazského pasteveckého psa, ale toho mu zabil medvěd. Byl bohužel uvázaný u maringotky a tím přišel o možnost utéci nebo se lépe bránit.
VLCI
Jaká opatření chovatel využívá pro ochranu ovcí před predátory?
Pastevečtí psi. Při přítomnosti vlků se kolem košáru staví ještě elektrické sítě, ledková světla, plynová pistole.
Osobní zkušenosti s útokem vlka: Nejčastěji během noci nad ránem 3-4 hodina, hlavně během úplňku a na podzim. Bača jednou na jiné pastvině chytil vlka, když odháněl ovci pryč. Praštil ho palicí přes hřbet, vlk se na něj otočil, vrčel, cenil zuby, ale odběhl a ovce přežila.
Legitimní obrana proti vlkům: Plynová pistol, palice. Co je po ruce.
Myslí si chovatel, že koexistence vlků a pastevců na jednom území je možná?
Je možná. „Vlk také musí volačo sežrať.“ Vlk do hor patří. Ale počet vlků i medvědů by se měl regulovat.
